Jana Tichá - 2. 12. 2001 | přístupy: | vytisknout článek
Z hlediska astronomie co by vědy o vesmíru je jméno nebeského tělesa tím nejméně podstatným údajem. Přesto z historické tradice, jisté setrvačnosti i přehlednosti alespoň u těles sluneční soustavy jména v astronomických katalozích zatím zůstávají. Astronomický výzkum už svoji podstatou musí být mezinárodní. I tak nás však potěší, najdeme-li mezi jmény ve sluneční soustavě jména česká a slovenská. Představují koneckonců jisté svědectví o výsledcích a postavení Čechů a Slováků v rámci světové astronomie. Frekvence českých a slovenských jmen zůstává nepřehlédnutelná mezi planetkami (viz. J.Tichá, “Česko a Slovensko na oblohe“, Astronomická ročenka 1996, str.234-244). Najdeme je však i v katalozích kometárních.
Z hlediska astronomie co by vědy o vesmíru je jméno nebeského tělesa tím nejméně podstatným údajem. Přesto z historické tradice, jisté setrvačnosti i přehlednosti alespoň u těles sluneční soustavy jména v astronomických katalozích zatím zůstávají. Astronomický výzkum už svoji podstatou musí být mezinárodní. I tak nás však potěší, najdeme-li mezi jmény ve sluneční soustavě jména česká a slovenská. Představují koneckonců jisté svědectví o výsledcích a postavení Čechů a Slováků v rámci světové astronomie. Frekvence českých a slovenských jmen zůstává nepřehlédnutelná mezi planetkami (viz. J.Tichá, “Česko a Slovensko na oblohe“, Astronomická ročenka 1996, str.234-244). Najdeme je však i v katalozích kometárních.
Historicky první kometou, nesoucí v katalogu kometárních drah české jméno, je 3D/Biela. Pojmenovaná byla rakouském setníku a astronomovi Wilhelmovi von Biela, potomku českého rytířského rodu, který kometu nalezl v roce 1826 vizuálně malým dalekohledem z pevnosti Josefov u Jaroměře ve východních Čechách. Příběh jejích objevů však začíná už v roce 1772, kdy ji nalezl M. Montaigne. Nepozorována zůstala po další čtyři návraty a znovunalezli ji až v roce 1805 nezávisle J. L. Pons, A. Bouvard aj. S. G. Huth. Více autorů pak vyslovilo domněnku o totožnosti těchto dvou těles, kterou pozorování Bielova i výpočty jeho pražského učitele J. Morstadta potvrdily. Přestože kometa nese pouze Bielovo jméno, v roce 1826 ji nezávisle objevil též J. F. A. Gambart. Kometa se stala proslulou svým postupným rozpadem na dvě hlavní jádra, pozorovaným během návratů 1846 a 1852. Jedná se o jediný známý případ, kdy oba komponenty rozpadlého jádra byly pozorovány ve dvou následujících průchodech přísluním, a pak teprve kometa zmizela úplně. Poslední pozorování pořídil O. Struve v Petrohradě v září 1852 a od té doby nebyla kometa zaznamenána. Biela patřila mezi krátkoperiodické komety a měla oběžnou dobu 6,7 let. 9.12.1805 se přiblížila k Zemi na pouhých 0,0366 AU a toto přiblížení je páté nejtěsnější ze známých přiblížení komet k Zemi.
V letech 1872, 1885 a 1892 byl pak zaznamenán výrazný meteorický roj právě v době, kdy Země křižovala dráhu komety. Označuje se jako Andromedidy, případně Bielidy. Na začátku 70.let publikoval známý kometární odborník Brian G. Marsden práci rozebírající hypotetické další osudy komety Biela, včetně dráhy a nejpříznivějších pozorovacích podmínek pro nalezení případného zbytku kometárního jádra. Na základě této, pochopitelně velmi nepřesné efemeridy, ji hledal český astronom L. Kohoutek, ovšem bezúspěšně. I když, jak se to vezme. Ale to už je další příběh, který se netýká komety Biela. Ta je v posledním katalogu kometárních drah označena písmenem D jako ztracené či již neexistující těleso.
Do našeho přehledu by měla kromě Josefova patřit i další východočeská lokalita a to Žamberk, ač tyto komety nenesou přímo jméno české a slovenské. Na soukromé hvězdárně barona Johna Parishe tu ve druhé polovině minulého století působil dánský astronom Theodor Brorsen. Nejznámější kometu 23P/Brorsen-Metcalf objevil v Altoně 20.července 1847. Pak však odešel pracovat do Žamberka a zde nalezl poslední dvě ze svých celkem pěti komet – C/1851 P1 (Brorsen) a C/1851 U1 (Brorsen). Často je však jeho východočeské působiště uváděno pod německým jménem Senftenberg.
Nejznámějším a nejúspěšnějším obdobím, pokud se týče objevů komet v Československu, bylo určitě desetiletí po skončení II. světové války na tatranských observatořích na Skalnatém Plese a Lomnickém Štítě. Byl to jeden z mála případů vůbec, kdy část kapacity profesionální observatoře, mohla být věnována na vizuální lov komet. Neopomenutelným předpokladem tehdejších lovů komet byl kvalitní světelný binokulární přenosný dalekohled Somet Binar o pětadvacetinásobném zvětšení a 100 mm průměru objektivů, jehož výroba byla tehdy zahájena v Teplicích. V letech 1946 až 1959 objevili tatranští pozorovatelé celkem osmnáct komet, které nesou jejich jména. Tyto úspěchy přispěly nemalou měrou i k popularizaci a propagaci astronomie mezi naší veřejností. Je jenom škoda, že mezi veřejností jsou většinou známy pouze pod jménem pozorovatelů, na jejichž konto připadlo nejvíce objevů, a práce mnoha dalších astronomů podílejících se na následných pozorováních, proměřování poloh komet na fotografických deskách či výpočtech drah zůstává známa jen úzkému okruhu odborníků.
První tatranskou kometu objevila Ludmila Pajdušáková 30.5.1946 na Skalnatém Plese. Dnes kometu známe pod označením C/1946 K1 (Pajdušáková – Rotbart – Weber), neboť ji našli nezávisle i Rotbart v Amerive a Weber v Berlíně. Po necelém roce, 27.3.1947, byl úspěšný tehdejší ředitel observatoře na Skalnatém Plese Antonín Bečvář s objevem komety C/1947 F2 (Bečvář). Na přelomu roků 1947 a 1948 zaznamenal první kometu, která dostala jeho jméno Antonín Mrkos. Poprvé ji zahlédl mezi mraky 20.12.1947, kvůli zhoršenému počasí ji znovu nalezl až 18.1.1948. Teprve poté byl nadějný objekt oznámen telegraficky do mezinárodní centrály astronomických telegramů IAU, která tehdy ještě sídlila v Kodani. Také tato kometa byla objevena vizuálně s použitím známého binaru. Přes rozmezí tří týdnů mezi prvním pozorováním a nahlášením do centrály nikdo jiný objev nenahlásil a tak kometě zůstalo pouze jméno Mrkosovo a označení C/1947 Y1.
V roce 1948 objevili naši pozorovatelé spolu dvě komety: C/1948 E1 (Pajdušáková – Mrkos) z 18.3.1948 a 45P/Honda – Mrkos – Pajdušáková. První periodickou tatranskou kometou se stala 45P/Honda – Mrkos – Pajdušáková, kterou nezávisle nalezl amatérský astronom Minoru Honda vizuálně 15 cm reflektorem z japonského Kurashiki, Okayama dne 3.12.1948, a L. Pajdušáková a A. Mrkos vizuálně binarem 6. a 7.12.1948 ze Skalnatého Plesa. Kometa Honda – Mrkos – Pajdušáková obíhá kolem Slunce s periodou 5,2 roku a patří mezi tělesa křižující zemskou dráhu. Kromě roku 1959 byla pozorována při všech návratech, naposled na přelomu let 1995 a 1996, kdy 4.února 1996 prošla ve vzdálenosti pouhých 0,168 AU od Země. Další kometu nalezla dne 4.2.1951 na Skalnatém Plese L. Pajdušáková. Dnes je známa pod označením C/1951 C1 (Pajdušáková).
K nejzajímavějším tatranským kometám určitě patří 41P/Tuttle – Giacobini – Kresák. Při vizuálním hledání komet s binarem nalezl Lubor Kresák 24.5.1951 na Skalnatém Plese neznámou kometu. Po propočtech dráhy ukázal, že jde o již dvakrát nalezenou a po té dvakrát ztracenou krátkoperiodickou kometu. Poprvé ji nalezl H. P. Tuttle v roce 1858 v massachusettské Cambridge, pak však zůstala nepozorována po následujících osm návratů. Znovunalezl ji až M. Giacobini roku 1907 na observatoři v Nice. Tehdy byla navržena identifikace s kometou Tuttlovou, avšak počet oběhů kolem Slunce mezi oběma návraty zůstal nejistý. Poté na dalších sedm návratů zůstala kometa ztracená až do Kresákova objevu. Nyní nese název všech tří po sobě následujících objevitelů. Její oběžná doba je 5,5 roku. Při návratu v roce 1973 na sebe upoutala pozornost astronomů náhlou změnou jasnosti až o 9 magnitud.
Pak začaly A. Mrkosovi nové komety přibývat tak často, že je místo pouze je vyjmenovat. U dvou z nich je uveden jako jediný objevitel, u třetí opět s japonským amatérem Hondou. Jde o komety C/1952 H1 (Mrkos), C/1952 W1 (Mrkos) a C/1953 G1 (Mrkos – Honda).
Pátou kometou L. Pajdušákové se stala kometa C/1953 X1 (Pajdušáková), jíž objevitelka nalezla 3.12.1953 na Skalnatém Plese. Dle prvních propočtů se očekávalo její zjasnění až na 1.magnitudu, očekávané výrazné zjasnění se však nedostavilo.
V roce 1954 přibyly Skalnatému Plesu opět dvě komety. Svou druhou kometu objevil 26.6.1954 L. Kresák a je známa pod označením C/1954 M2 (Kresák – Poltier), neboť ji nezávisle nalezl i americký amatérský astronom Leslie C. Peltier. V stejném roce přibyla k L. Pajdušákové druhá zdejší objevitelka Margita Vozárová s kometou C/1954 O1 (Vozárová) objevenou 28.7.1954.
Svou sedmou kometu objevil A. Mrkos 18.6.1955 na Lomnickém Štítě. Byla viditelná pouhým okem a její ohon dosahoval délky jednoho stupně. Pohybovala se nízko nad severním obzorem a byla tak v nevýhodné poloze pro pozorování zvláště pro větší či speciální přístroje. Dnes jí přísluší označení C/1955 L1 (Mrkos). Druhou z tatranských komet, u niž se ukázalo, že nejde o nový objev, ale o ztracenou a znovunalezenou periodickou kometu a jíž tak k původnímu jménu přibylo jméno jednoho z tatranských pozorovatelů, je 18P/ Perrine – Mrkos. Kometu původně objevil C. D. Perrine v roce 1896 na Lickově observatoři na Mt. Hamilton v Kalifornii. Poté byla vyhledána A. A. Kopffem v Heidelbergu – Konigstuhlu při návratu v roce 1909 a dále ztracena na šest následujících návratů. A. Mrkos ji nalezl při vizuálním hledání komet s binarem na Lomnickém Štítě 19.10.1955. Identifikaci s Perrinovou kometou z roku 1896 provedl L. E. Cunningham. Kometa byla ovšem výrazně jasnější než při pozorováních z roku 1909. Dle propočtu dráhy se jednalo o krátkoperiodickou kometu s oběžnou dobou 6,5 roku. Při dalších dvou návratech v letech 1962 a 1968 byla kometa pozorována jako dosti slabá a poslední pozorování komety byla získána v lednu 1969. Od té doby až dosud 18P/Perrine – Mrkos opět potvrzuje svou pověst naprosto nezodpovědného kometárního tělesa. Po následující tři návraty nebyla totiž pozorována, například v roce 1975 nebyla nalezena na snímcích s dosahem 19.magnitudy. Návrat v roce 1995 byl považován za nejpříznivější od roku 1968 a za příležitost k poslednímu nadějnému pokusu kometu znovunalézt, pokud ještě existuje. Přes snahy více pozorovatelů, včetně autorky článku a jejích kolegů na Hvězdárně Kleť, ovšem 18P/Perrine – Markos potřetí znovuobjevena nebyla a je dosti důvodné podezření, že kometa buď zanikla úplně nebo se její vlastní již neaktivní jádro jeví jako příliš slabé.
12.3.1956 našel A. Mrkos svou už devátou kometu C/1956 E1 (Mrkos), ovšem ta nejjasnější na něho ještě čekala. Nejjasnější a nejkrásnější tatranskou kometou, a jednou z nejjasnějších komet druhé poloviny našeho století je kometa C/1957 P1 (Mrkos), Kterou A. Mrkos nalezl 2.8.1957 na Lomnickém Štítě jako difúzní objekt s centrální kondensací, dosahující cca 3.magnitudy a ohonem v délce asi 4 stupňů. Kometu objevilo nezávisle několik pozorovatelů, prvním z nich byl Japonec S. Kuranago 29.7.1957 a druhým Američan P.Cherbak 31.7.1957, avšak vzhledem k tomu, že jejich zprávy došly do mezinárodní centrály bohužel později, nesou pouze Mrkosovo jméno. Díky této kometě a kometě Arend – Roland byl rok 1957 rokem dvou krásných jasných komet. Poloha Mrkosovy komety na obloze ani počasí nebylo však tak příznivé pro pozorování jako u jarní komety Arend – Roland,kometa Mrkosova prospěla naopak snad více popularizaci astronomie u nás a mnozí z tehdejších návštěvníků veřejných pozorování na hvězdárnách si obě dodnes pletou. Na archívních snímcích pořízených velkými dalekohledy kometa předvádí ukázkově vyvinutý prachový i plynový chvost.
Jedenáctou Mrkosovou kometou, objevenou opět na Lomnickém Štítě a to 3.12.1959, se stala kometa označená C/1959 X1 (Mrkos). Byla jeho posledním tatranským objevem a zároveň uzavřela velmi úspěšnou řadu zdejších kometárních objevů vůbec.
Další české jméno se v cirkuláři oznamujícím objev nové komety ukázalo až po deseti letech s kometou C/1969 O1 (Kohoutek) českého astronoma Luboše Kohoutka, od začátku sedmdesátých let vědeckého pracovníka hamburské observatoře. Jeho hlavním oborem jsou planetární mlhoviny, ovšem od studentských let mu zůstal hlubší vztah k oboru meziplanetární hmoty. Věnoval se však i novám, a právě na několika deskách exponovaných v červenci 1969 0,8-m Schimdtovou komorou v Hamburku – Bergedorfu pro studium obou tehdy sledovaných nov Vulpeculae kometu nalezl. První kohoutkova kometa nakonec skončila tak jak některé komety končí – na snímcích z února 1971 byl zaznamenán její rozpad.
Jeho druhá kometa nese označení C/1973 D1. Také tuto kometu nalezl L. Kohoutek na hvězdárně v Hamburku – Bergedorfu.
Vyslovíme-li však spojení Kohoutkova kometa bez jakéhokoli číselného značení, většině z nás jednoznačně připomene kometu C/1973 E1 (Kohoutek), vlasatici, kterou na přelomu let 1973 a 1974 očekávali nejen astronomové, ale i veřejnost těšící se na přislíbenou „kometu století“ a která tyto naděje poněkud zklamala. Kometu objevil L. Kohoutek na fotografické desce pořízené 7.3.1973 0,8-m Schmidtovou komorou Hamburské hvězdárny v Bergedorfu, exponované pochopitelně nikoli za účelem hledání komet, leč za účelem zpřesnit v další opozici dráhy planetek, jež nalezl při již zmíněném hledání ztracené komety Biela v roce 1971. L. Kohoutek sám konstatoval, že šlo o šťastnou náhodu, jejímž předpokladem bylo i značné úsilí. Kometa se jevila jako difúzní objekt 16.magnitudy a podle prvních parabolických elementů dráhy se v době objevu nacházela asi 4 AU od Země a téměř 5 AU od Slunce. Vzhledem k tomu, že měla projít přísluním ve velmi malé vzdálenost 0,14 AU od Slunce na konci prosince 1973, předpovědi maximální jasnosti byly velmi různé, ty nejoptimističtější hovořily o kometě dosahující až –5,0 magnitudy. Bohužel byla nejvíce rozšířena ta nejoptimističtější z předpovědí bez upozornění na to, z čeho vycházela, a hlavně kometa samotná na rozdíl od mnoha jiných nových komet, přicházejících poprvé ke Slunci, produkovala v přísluní méně plynu než, je obvyklé. Přišli jsme tak o senzační nebeské divadlo, ovšem připravená mezinárodní pozorovací kampaň vedla k tomu, že kometa Kohoutek byla až do návratu Halleyovy komety kometou nejvíce pozorovanou, bylo získáno hodně cenných poznatků astrofyzikálních včetně detekce ionizované vody v optickém spektru a rádiové detekce některých sloučenin, a poprvé byla kometa pozorovány lidmi nacházejícími se mimo povrch Země – astronauty z třetí mise na kosmické stanici Skylab.
Další dvě komety nalezl L. Kohoutek v roce 1975. První z nich se ocitla na desce exponované 0,8-m Schmidtovou komorou v Hamburku – Bergedorfu pro zkoumání planetárních mlhovin 9.2.1975. Jednalo se o krátkoperiodickou kometu 75P/Kohoutek s dobou oběhu 6,2 roku.
Na desce pořízené pro potvrzení tohoto objevu dne 27.2.1975 nalezl ovšem kometu jinou. Tuto druhou kometu nezávisle na něm našel i japonský pozorovatel T. Ikemura v Shinshiro, Aichi na snímku pořízeném 0,11-m kamerou 1.3. 1975. Poté se ukázalo, že toto těleso je identické též s kometou nalezenou R. M. Westem na desce, kterou exponovali G. Pizzaro a D. Ballerau 1-m Smidtovou komorou na evropské jižní observatoři na La Silla 15.10.1974. Krátkoperiodickou kometu s periodou 6,1 roku známe dnes pod jménem 76P/West – Kohoutek – Ikemura. Kohoutkovy objevy komet jsou skvělým příkladem zásady nezkoumat na snímcích jen objekt pro jehož studium byly pořízeny, ale systematicky je prohlédnout.
Trvalo dalších osm let než do kometárních katalogů opět přibyla československá kometa. Místem objevu byla hvězdárna na vrcholu jihočeské Kleti, pobočka českobudějovické hvězdárny známá už v té době astrometrickými pozorováními komet, stejně jako prvními zdejšími objevy planetek několika pozorovatelů včetně tehdejšího ředitele hvězdárny A. Mrkose, známého už z příběhů tatranských komet. První kleťská kometa ovšem nebyla jeho úlovkem. Na desce pořízené 14.5.1983 0,63-m Maksutovovou komorou Hvězdárny Kleť pro hledání planetek bylo nalezeno dosud neznámé pohybující se těleso. S ohledem na téměř hvězdný vzhled bylo oznámeno do mezinárodního centra spolu s jinými kandidáty na nové planetky a zde dostalo předběžné označení 1983 JG. Mezitím Charles T. Kowal však našel na negativech pořízených už 8.5. a dále 9.5. a 15.5.1983 1,2-m Schmidtovou komorou na kalifornském Mount Palomaru pro hledání planetek novou kometu. Na základě zmíněných pozorování byla v říjnu 1983 publikována v Minor Planet Circular identifikace kleťské planetky s Kowalovou kometou. Protože u objevových pozic tělesa 1983 LG byla oficiálně uvedena jako pozorovatelka Zdeňka Vávrová, dostalo kometa P/1983 J3 jméno Kowal – Vávrová. Jedná se o kometu krátkoperiodickou s oběžnou dobou 15,9 let. Příští průchod přísluní spočetl S. Nakano na 15.11.1998. Uvidíme zda, kdy a s jakým rozdílem v čase průchodu přísluním bude Kowal – Vávrová znovunalezena. Tak to bylo začátkem roku 1997. Už v prosinci téhož roku kometu Koval-Vávrová znovunalezl J.V.Scotti v rámci projektu Spacewatch s 0,9-m dalekohledem na Kitt Peaku v Arizoně. Po dvou pozorovaných průchodech přísluním si vysloužila kometové pořadové číslo 134P.
Druhou kleťskou kometou, navíc tělesem s podobným příběhem a se stejným nezávislým objevitelem, je D/1984 H1 (Kowal – Mrkos). Na Kleti na fotografické desce pořízené 2.5.1984 0,64-m Maksutovovou komorou pro hledání planetek nalezl A. Mrkos pohybující se objekt mírně difúzního vzhledu. Stejně jako v případě komety Kowal – Vávrová byly změřené pozice odeslány do Minor Planet Center jako nově nalezená planetka, která dostala předběžné označení 1984 JD. Jenže Charles T. Kowal objevil na negativech pořízených 23.4. a 30.4.1984 1,2-m Schmidtovou komorou na Mount Palormu novou kometu, s níž bylo těleso 1984 JD identifikováno. První dráhové elementy po identifikaci s Kowalovým tělesem pro novou kometu nazvanou Kowal – Mrkos publikoval B. G. Marsden v říjnu 1984. Těleso se tak stalo celkově dvanáctou a zároveň první fotografickou Mrkosovou kometou. A. Mrkos vyhledal kometu už jen jednou na snímku z 19.5.1984, a tyto dvě získané pozice byly poslední vůbec Kowal – Mrkos tak má spočtenou dráhu pouze z osmi pozorování ve třítýdenním oblouku jako krátkoperiodická kometa s dobou oběhu 7,3 roku. Při následujícím průchodu přísluním v roce 1991, nebyla ovšem zaznamenána a vzhledem k tomu jak málo pozorování máme, bude při dalším uvažovaném návratu v roce 1998 značně obtížné ji znovunalézt. V posledním katalogu kometárních drah už je proto označena jako D/1984 H1, tedy jako zmizelá. *** Tak tohle jsme věděli v roce 1997. Teprve na jaře 2000 spočetl Gareth V. Williams z Minor Planet Center pro těleso s označením 2000 ET90 objevené americkým projektem LINEAR, nejvýkonnějším projektem zaměřeným na hledání blízkozemních asteroidů, natolik neobvyklou dráhu, že se rozhodl jej umístit na webovskou stránku věnovanou koordinaci pozorování nově objevených těles s neobvyklými drahami a vyslovil podezření, že se jedná o těleso na kometární dráze. S použitím dalších pozorování, včetně těch která pořídily další americké projekty CSS a LONEOS i J. Tichá a M. Tichý na Kleti, nezávisle na sobě Brian G. Marsden a Carl W. Hergenrother identifikovali těleso 2000 ET90 se ztracenou kometou Kowal-Mrkos. Zpětný propočet ukázal, že kometa se v březnu 1989 přiblížila až na 0,16 AU k Jupiteru. Delta T, tedy rozdíl ve vypočteném a skutečném čase průchodu přísluním vůči původnímu výpočtu dráhy v ICQ Comet Handbook byl 125 dnů. Kometa dnes nese označení 143P.
Třináctým a tedy posledním Mrkosovým objevem je 124P/Mrkos, Krátkoperiodická kometa s periodou 5,64 let, kterou A. Mrkos nalezl na fotografické desce exponované 16.3.1991 na Kleti 0,63-m Maksutovovou komorou. Stejně jako předchozí kleťské komety, i tato byla nalezena na negativu pořízeném pro hledání planetek. Po publikování objevu ji následně pozorovali na více zahraničních observatořích téměř čtyři měsíce a byla nalezena i před objevová pozorování z japonských hvězdáren Kitami a Yatsutgate. Při dalším návratu komety jako první nalezl C. W. Hergenrother na CCD snímcích, které pořídil S. Larson 20. a 28.9.1995 s 2,3-m reflektorem na Kitt Peaku více než rok před průchodem přísluním. Všechny tři fotografické kleťské komety se jevily jako slabé difúzní objekty přibližně 16.magnitudy bez zřejmého ohonu.
Zde zatím (k začátku roku 1997) končí přehled komet vedených v katalozích jako potvrzené objevy našich astronomů z našeho území či mimo něj. Ač se pravidla pro pojmenování komet postupně vyvíjela, hlavní zásadou zůstává, že kometa může nést jména maximálně tří prvních nezávislých objevitelů. Jsou tak v historii naší astronomie příběhy pozorovatelů, kteří přišli se svým objevem jen o málo pozdě, a kometární pocty se jim nedostalo. Naopak u obou „kowalovských“ komet by se dnes jména Vávrové a Mrkose neobjevila jako jména spoluobjevitelů, ale pouze autorů předobjevových pozorování. Ale co dál ? Třeba se někdo z našich nynějších systematicky pracujících pozorovatelů své šťastné náhody v budoucnu dočká.
****
Tak tady jsem ukončila svůj původní přehled českých a slovenských komet v roce 1997. A Uránia, múza astronomie, mne za několik let překvapila. Jeden ze systematicky pozorujících českých astronomů se opravdu své štastné hvězdné vteřiny dočkal. Shodou okolností to je můj kleťský kolega Miloš Tichý. Kometu nalezl 23.října 2000 na CCD snímku pořízeném 0,57-m zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť, pořízeném pro následnou astrometrii planetek. Kometa dostala označení P/2000 U6 (Tichý) a je krátkoperiodická s oběžnou dobou 7,32 let. Jde o první českou a slovenskou kometu, objevenou na snímku pořízeném elektronickým CCD detektorem, nikoliv tedy fotograficky či vizuálně. Byla jedinou kometou roku 2000 objevenou v Evropě. A kuriózní kometový příběh: kometa se jevila jako dost slabé těleso (18,5 mag). Při objevu byla téměř na okraji snímku. M. Tichý si proto dříve než difúzního vzhledu všiml pohybu tělesa neobvyklého pro danou oblast oblohy oproti planetkám hlavního pásu a spočítal si předběžnou dráhu nově objeveného tělesa jako velmi výstřednou s excentricitou kolem 0,4 a tedy ukazující na možnost zachycení krátkoperiodické komety. Další kleťská i zahraniční pozorování a výpočty tuto možnost potvrdily. Výslednou dráhu spočetl a publikoval v cirkuláři IAUC známý kometární odborník, už několikrát v tomto článku jmenovaný Brian G. Marsden z Harvard Center for Astrophysics. Jak vidno, současné komety se většinou nehledají v mrazu s tváří obrácenou ke hvězdám, ale na monitorech počítačů. Napínavé a fascinující je to však úplně stejně.
(Jana Tichá, 30.11.2001)
****
Kometa P/2000 U6 (Tichý) byla i přes nepříznivé geometrické podmínky nalezena při dalším návratu ke Slunci v únoru 2008. Po sérii pozorování 1,06-m teleskopem KLENOT z Kleti a 1,5-m relektorem z Arizony (Mt.Lemmon Survey) obdržela kometa definitivní označení 196P/Tichý. Zatím stále zůstává jedinou kometou objevenou v nynější České republice.
Jana Tichá (23. února 2008)
V připojené tabulce jsou pro všechny uvedené komety uvedena jejich značení podle starého i nového systému IAU včetně jmen.
Jako základní literatura byl použit:
Další údaje pocházejí převážně z různých článků výše uvedených autorů, z prací samotných objevitelů, z Říše Hvězd, z Archivu Observatoře Kleť a archivu autorky.
|
Římské |
Původní |
Nové |
Číslo |
Jméno komety |
|
1826 I |
|
D/1826 D1 |
3D |
Biela |
|
1851 III |
|
C/1851 P1 |
|
Brorsen |
|
1851 IV |
|
C/1851 U1 |
|
Brorsen |
|
1946 II |
1946d |
C/1946 K1 |
|
Pajdušáková – Rotbart – Weber |
|
1947 III |
1947c |
C/1947 F2 |
|
Bečvář |
|
1948 II |
1948a |
C/1947 Y1 |
|
Mrkos |
|
1948 V |
1948d |
C/1948 E1 |
|
Pajdušáková – Mrkos |
|
1948 XII |
1948n |
P/1948 X1 |
45P |
Honda – Mrkos – Pajdušáková |
|
1951 II |
1951a |
C/1951 C1 |
|
Pajdušáková |
|
1951 IV |
1951f |
P/1951 H1 |
41P |
Tuttle – Giacobini – Kresák |
|
1952 V |
1952c |
C/1952 H1 |
|
Mrkos |
|
1953 II |
1952f |
C/1952 W1 |
|
Mrkos |
|
1953 III |
1953a |
C/1953 G1 |
|
Mrkos – Honda |
|
1954 II |
1953h |
C/1953 X1 |
|
Pajdušáková |
|
1954 XII |
1954d |
C/1954 M2 |
|
Kresák – Peltier |
|
1954 VIII |
1954f |
C/1954 O1 |
|
Vozárová |
|
1955 III |
1955e |
C/1955 L1 |
|
Mrkos |
|
1955 VII |
1955i |
P/1955 U1 |
18P |
Perrine – Mrkos |
|
1956 II |
1956b |
C/1956 E1 |
|
Mrkos |
|
1957 V |
1957d |
C/1957 P1 |
|
Mrkos |
|
1959 IX |
1959j |
C/1959 X1 |
|
Mrkos |
|
1970 III |
1969b |
C/1969 O1 |
|
Kohoutek |
|
1973 VII |
1973e |
C/1973 D1 |
|
Kohoutek |
|
1973 XII |
1973f |
C/1973 E1 |
|
Kohoutek |
|
1975 III |
1975c |
P/1975 C1 |
75P |
Kohoutek |
|
1975 IV |
1975b |
P/1975 D1 |
76P |
West – Kohoutek – Ikemura |
|
1983 III |
1983t |
P/1983 J3 |
134P |
Kowal – Vávrová |
|
1984 X |
1984n |
P/1984 H1 |
143P |
Kowal – Mrkos |
|
1991 IV |
1991k |
P/1991 F1 |
124P |
Mrkos |
|
|
|
P/2000 U6 |
196P |
Tichý |
2 284 455 návštěv od 1. března 2003
