ČESKÝ ASTRONOM NA PĚT ANEB MRKOS

Zadání „český astronom na pět“ tj. Mrkos se dosud občas objevuje v křížovkách. 27. ledna 2018 uplynulo od narození astronoma a polárníka Antonína Mrkose 100 let. Napsat k tomuto výročí článek považuji jakožto ředitelka Observatoře Kleť a Hvězdárny a planetária České Budějovice, kde jmenovaný působil, za svou povinnost. Už proto, že spolu s kolegou Milošem Tichým jsme jedni z posledních pamětníků, kteří jej zažili v plné realitě, nikoliv jen jako návštěvy či přímo obdivovatelé, kteří se na pár nocí či jen několik hodin ocitli na Kleti.

Antonín Mrkos se narodil 27. ledna 1918 ve Střemchoví, části obce Dolní Loučky nedaleko od Tišnova v rolnické rodině. Do obecné školy chodil v Dolních Loučkách. Poté nastoupil na reálné gymnázium v Tišnově. Po absolvování několika tříd přešel na učitelský ústav ve Svatém Janě Pod Skálou. Tam se poprvé potkal s astronomií. Jako učitel působil pak v Novém Městě na Moravě a ve Žďárci u Tišnova. Od roku 1944 byl totálně nasazen ve zbrojním průmyslu.

Svou astronomickou dráhu začal Mrkos hned po válce, v roce 1945 jako pozorovatel na observatoři na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách u dr. Antonína Bečváře.Tehdy začal dálkově studovat astronomii na Přírodovědecké fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. V roce 1950 pak přechází jako vedoucí meteorologické observatoře na Lomnický štít, kde zahájí i astronomická pozorování. V Tatrách se též seznámil se Slovenkou Ludmilou Pajdušákovou, spoluobjevitelkou několika jeho komet a posléze první manželkou. Cesty těchto dvou ambiciózních postav se posléze opět rozdělí.

Mrkos byl účastníkem dvou sovětských expedic do Antarktidy v letech 1957—1959 a 1961—1963. Poprvé se dostal na Antarktidu se 3. a 4. sovětskou expedicí. V letech 1957–1959 působil na stanici Mirnyj, měl zde měřit charakteristiky polární záře a fotoelektrické charakteristiky světla noční oblohy. Během tohoto prvního pobytu se zúčastnil cesty s kolonou pásových tahačů na stanici Vostok v centru Antarktidy v oblasti jižního geomagnetického pólu. Podruhé působil v Antarktidě v letech 1961–1963 jako vedoucí čtyřčlenné československé skupiny v 7. sovětské antarktické expedici na stanicích Moloďožnaja a Novolazarevskaja. Po Antarktidě již nebyl zájem, aby se vrátil na Slovensko. Působil proto na čas na Geofyzikálním ústavu AV ČR v Praze, od roku 1965 jako samostatný vědecký pracovník na Astronomickém ústavu Univerzity Karlovy. Univerzitní astronomický ústav vlastnil pouze malou historickou pozorovatelnu v Praze na Smíchově, a tak si Mrkos vyhlédl jihočeskou Hvězdárnu na vrcholu Kleti, pobočku tehdy Lidové hvězdárny v Českých Budějovicích. Kleť už znal v rámci svých kontaktů s amatérským výrobcem astronomické optiky Vilém Erhartem. Po dohodě MFF UK v Praze a ONV v Českých Budějovicích byl Mrkos jmenován v polovině roku 1966 ředitelem Hvězdárny v Českých Budějovicích včetně pobočky Hvězdárny Kleť navíc ke svému úvazku na Astronomickém ústavu.

Široké veřejnosti je Mrkos znám hlavně jako objevitel komet. Objevil jich 13, z toho 11 komet vizuálně z Tater (6 ze Skalnatého Plesa a 5 z Lomnického Štítu) a 2 poslední komety fotograficky z Hvězdárny na Kleti. K nejznámějším z jeho nálezů patří krátkoperiodická blízkozemní kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková, Mrkosem familiárně přezdívaná Honda-Tonda-Lída, velmi jasná kometa C/1957 P1 (Mrkos) a znovunalezená periodická kometa známá dnes pod označením 18/P Perrine-Mrkos. (Více v článku České a slovenské komety http://www.komety.cz/clanek/ceske-a-slovenske-komety )

kometa Halley 10. ledna 1986, expozice 20 minut, foto A. Mrkos

Fotografická pozorování z Kleti zahájil 1968 sledováním jasných komet. Hledání planetek až  1977 po dokončení velké fotografické tzv. Maksutovovy komory o průměru menisku 0,63-m a hlavního zrcadla 0,85-m. Mrkos návštěvám rád vyprávěl, jak si sám vyrobil optiku tohoto astronomického přístroje, odbrousil desítky kilogramů optického skla atd. Ta hrubá fyzická práce se sice nedá pominout, ovšem tu hlavní a zásadní práci na figuraci optických ploch menisku i zrcadla odvedli optici z Optické a sklářské dílny MFF UK v Praze (Jindřich Walter a spol.). Díky pražským optikům byl kleťský Maksutov se zorným polem o průměru 5 stupňů a dosahu do 16,5 mag. pro fotografickou astrometrii planetek skutečně užitečným přístrojem. Poslední, už naše, objevy planetek fotografickým Maksutovem pocházejí z roku 1996 a z jara 1997 krásné wide-field fotografie komety Hale-Bopp. To už ovšem byla labutí píseň klasické astronomické fotografie na skleněné negativy.

kometa West 30. března 1976, expozice 15 minut, foto A. Mrkos

V rámci působení na Hvězdárně Kleť nalezl v letech 1977-1991 řadu planetek, z nichž 275 bylo očíslováno jako jeho objevy. Z tohoto počtu ovšem více než polovina získala spolehlivě spočtenou dráhu a pořadové číslo až po našem "velkém úklidu" planetkové databáze, následné astrometrii Mrkosových objevů s prvním CCD na Kleti v letech 1994 až 1999 a určení jejich přesných drah. Absolutní většina Mrkosových objevů jsou typické planetky hlavního pásu. První očíslovanou kleťskou planetkou byla (2199) Kleť, ovšem první objevenou 1977 UA, nyní už se spolehlivou dráhou očíslovaná (20964) a pojmenovaná Month Naklethi. K nejzajímavějším objeveným tělesům patří Trojan (3451) Mentor a dva blízkozemní asteroidy - (5797) Bivoj typu Amor a (217628) Lugh typu Apollo. Kromě vyhledávání typických planetek hlavního pásu se Mrkos podílel na International Halley Watch a fotografoval další jasné komety. Odborníci z Minor Planet Center ovšem opakovaně kritizovali nízkou přesnost jeho astrometrických měření.

Na léta 1985-1988 byl Mrkos zvolen prezidentem komise pro astronomické telegramy při Mezinárodní astronomické unii (IAU), veškerou potřebnou činnost ovšem za něho vykonával ředitel Central Bureau for Astronomical Telegrams dr. Brian G. Marsden. Zatímco v současnosti si IAU v rozdělování funkcí potrpí na pravidlo 3G (gender, generation and geographical distribution), tehdy si dávala záležet na politickém rozdělování západ-východ.

Antonín Mrkos nikdy nebyl docentem na MFF Univerzity Karlovy v Praze, jak se nepřesně uvádí v různých slovníkových heslech a článcích o něm. Na Univerzitě Karlově působil pouze jako samostatný vědecký pracovník. Astronomii vyučoval na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Titul docenta z roku 1973 se tedy vztahoval pouze k tomuto působení a po roce 1990 ho přestal používat.

Svou profesní dráhu ukončil v roce 1991. Zemřel 29. května 1996 v Praze. Pokud je mi známo, byl rozptýlen a nemá tedy ani hrob. Dalo by se říci, "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Jeho postoje, chování a vztahy ke kolegům, spolupracovníkům či zaměstnanců byly hodně jemně řečeno nedobré, v principu nesnášenlivé, neférové a kontroverzní. Kdo pamatuje, ten dobře ví, kdy chce pouze číst „senzace“ o kontroverzní osobnosti, pro toho nepíši.

V různých "astronomických legendách" je Mrkos heroizován, jak si vše na Kleti vyrobil a opravoval sám, jak odházel nejvíce sněhu ve střední Evropě atd. Jednak to v mnoha případech není pravda a jednak to v 70. - 80. letech XX. století nebylo úkolem astronoma a ředitele vědeckého pracoviště. Mrkos myšlenkově ustrnul ve 40. a 50. letech, v éře svého působení na Skalnatém Plese a Lomnickém štítě a na Antarktidě. Vývoj ovšem nečekal a posouval se dál, ve světě i v Československu, v astrometrii planetek i v používaných technologiích. Katalog hvězd vydaný v roce 1965 a astrometrická data posílaná do mezinárodní astronomické centrály v USA i do kometové centrály v sovětském Kyjevě leteckou poštou byly mimo už v 80. letech. A v případě Mrkose, podporovaného vládnoucí komunistickou stranou a vyjíždějícího na kongresy do zahraničí neobstojí ani argument, že například novější katalogy přesných poloh hvězd s opravenými chybami nemohl získat.

Samostatný článek by si zasloužil zejména Jihočechů aspoň matně známý příběh Mrkos kontra Erhart, který se v médiích naposledy vynořil po roce 1989. Vilém Erhart, amatérský výrobce astronomických přístrojů a dělník v loučovické papírně se opakovaně domáhal uznání svých zásluh při vybudování hvězdárny na Kleti a hlavně jejího přístrojového vybavení. Zde se na základě listinných dokladů i osobních setkání a zkušeností musím v podstatě Mrkose zastat. Erhartovské dílo se ukázalo být amatérským v tom nejhorším slova smyslu a právě až Mrkos zajistil reálnou funkčnost hlavního dalekohledu výměnou hlavní osy, ozubeného kola a šnekových převodů montáže profesionály z TOS Čelákovice a z důvodu nefunkčnosti velké Erhartem odlévané optiky zajistil vybudování velké fotografické komory. Tehdy Mrkos ještě netrpěl paranoidní a patologickou představou, že si vše udělá nejlépe sám.

BTW, stejně sám vše nedělal, takže na tomto místě se sluší poděkovat těm, kteří se kromě Mrkose podíleli na kleťském fotografickém programu: L. Brožek, J. Květoň, M. Mahrová, R. Petrovičová, J. Průšová, M. Tichý a Z. Vávrová.

Nejsem a nechci být „pobočkou Ústavu pro vyšetřování zločinu komunismu“.  Žili jsme v minulém režimu dle data narození delší či kratší dobu. Přesto je, myslím si, rozdíl mezi odborníky kteří používali „rudou knížku“ jako záštitu, aby mohli oni či celé jimi řízené pracoviště vykonávat přínosnou práci a mezi těmi, kdož se hrdě hlásili k obrodě společnosti po roce 1968, k členství v prověrkových komisích v roce 1970 jako Mrkos.

Na samý závěr musím říci, že jsem od Mrkose dokonce(!) dostala při jeho odchodu jednu osobní radu. Ta zněla: "Nikdy nebuďte nikomu vděčná". Jemu nemám být vděčná za co. Nesnažil se vychovat si pokračovatele, hvězdárna po něm zůstala v katastrofickém technickém stavu, nepřipravená na přechod z B1950.0 na J2000.0 zásadní pro astrometrii atd.

Naopak jsem velmi vděčná kolegům zejména ze zahraničí a částečně i tuzemska, kteří mi ukázali jak dělat stejné věci profesionálně a zároveň při rozumných či dokonce přátelských vztazích s kolegy z oboru. „Cooperation not competition“ napsal světový expert na výpočty drah komet a ředitel Minor Planet Center Dr. Brian G. Marsden.  O Mrkosovi „spolupráce nikoli soupeření“ rozhodně neplatilo.

Jana Tichá

Zdroje:

- materiály Hvězdárny a planetária České Budějovice a Observatoře Kleť

- Minor Planet Circulars, IAU, 1968 – 2017

- Tichá J., Tichý M., Moravec Z.; Brief summary of Kleť photographic search programme for minor planets, Proc. IAU Coll 173, pp. 189/192,

- osobní komunikace: prof. Vladimír Vanýsek AsÚ MFF UK, prof. Lubomír Kresák, Komenského univerzita Bratislava, Slovensko, Dr. Brian G. Marsden, Minor Planet Center of the IAU, Cambridge, MA, USA, MUDr. Václav Morava, psychiatr, České Budějovice a další