Komety, všude kam se podíváš

Když se na obloze objeví výjimečně jasná kometa, jsou pozorovatelé přímo u vytržení. Bylo tomu tak v roce 1976 při návratu vlasatice West, v roce 1986, když se vracela ke Slunci Halley, v březnu 1996, během nichž kolem severního pólu prolétala jasná kometa Hyakutake, a nejinak v první polovině roku 1997, kdy největšího lesku dosáhla kometa Hale-Bopp.

Komety jsou v podstatě jenom kusy ledu přicházející z chladných dálav kosmu. Poletí-li jednou kosmonauti až na samé hranice Sluneční soustavy a potkají-li tam nějakou známou či neznámou kometu, neuvidí nic jiného, než neforemnou horu špinavého ledu o rozměru nanejvýš několika desítek kilometrů. Asi jako kdybyste smíchali vodu s prachem z ulice a nechali ji velmi rychle zmrznout, aby se prach nestačil usadit na dně.

Samozřejmě, že mimo mrazničku takový kus ledu dlouho v pevném stavu neudržíte: Stejně jako když se kometa dostane blíž ke Slunci -- začne se vypařovat. Sluneční svit z povrchu tělesa uvolňuje vodní páru a osvobozuje uvězněné plyny a prach. Záření Slunce plyny ionizuje a ty pak zpět rekombinují -- čili svítí. Prach zase velmi intenzivně sluneční paprsky rozptyluje. Tak vzniká postupně koma komety a také ohon, ve skutečnosti miliony kilometrů dlouhý oblak prachu a plynů, zviditelněných pod náporem Slunce.

A teď si představte, že žijeme v soustavě, kde na obloze nezáří jedna kometa, ale miliony. Miliony komet jsou mateřskou hvězdou ohřívány a vypařují se, uvolňují plyn a prach, vytvářejí komy a chvosty -- prostě září po celé obloze, kam se jen podíváme.

Taková soustava možná existuje. Hvězda, o níž se budeme bavit, nese označení IRC+10216 nebo též prozaičtěji CW Leonis a jde o nepatrnou hvězdičku osmnácté hvězdné velikosti utopenou v hlubinách souhvězdí Lva. Kdysi spořádaná hvězda na hlavní posloupnosti o původní hmotnosti někde v rozmezí 1,5 až 4 Slunce se velmi rychle vyvíjela. Asi před miliardou let došlo v jádru CW Leonis vodíkové palivo a tak se začalo spalovat vzniklé helium na uhlík. Porušení fyzikální rovnováhy vedlo k enormnímu zvětšení objemu -- kdyby byla ve svém současném stavu místo Slunce, pohltila by nejen Merkur, ale i Venuši, Zemi, Mars a Jupiter.

A nyní to nejzajímavější: Astronomové pozorující s družicí SWAS (Submillimeter Wave Astronomy Satellite) objevili v těsném okolí IRC+10216 velké množství vodní páry. Podle Gary Melnicka, vedoucího výzkumného pracovníka SWAS, přitom s největší pravděpodobností pochází z komet.

"Osud CW Leonis pravděpodobně nemine ani naše Slunce." Takový je názor Davida Neufelda, profesora fyziky a astronomie. Za několik miliard let dojde vodíkové palivo a Slunce zapálí helium. Opustí tak tzv. hlavní posloupnost a přesune se do větve červených obrů. Díky narušené rovnováze se prudce zvýší zářivý výkon, který tak začne vypařovat vodu ve Sluneční soustavě. Počínaje zemskými oceány a konče odpařováním vody z ledových těles jako je Pluto nebo tělíska v Kuiperově pásu.

Zdá se ovšem, že komety v oblaku kolem CW Leonis nejsou takové, jaké známe z naší Sluneční soustavy. Oblak komet kolem IRC+10216 musí mít průměr kolem 100 astronomických jednotek. Aby mohla tělesa takový mrak uživit, musí být asi čtyřikrát hmotnější, než je Země. Rozhodně ale nemůže pocházet z oceánů na nějaké kamenné planetě, protože v nich se nevyskytuje dostatek tekoucí vody, který by dokázal uživit tak rozlehlý a hladový oblak. Vědci se domnívají, že vodní mlha by mohla pocházet z mnoha miliard obrovských komet obíhajících ve vzdálenostech 75 až 300 astronomických jednotek od hvězdy.

Nic zvláštního. Pro podobný případ věru nemusíme daleko. Za drahou Neptunu se nachází tak zvaný Edgeworth-Kuiperův pás planetek. Vlastně spíše komet, protože jde nikoli o kamenná, ale spíše o ledová tělesa s rozměry desítek až stovek kilometrů, které jsem zřejmě odfoukl intenzivní vítr v raných dobách existence sluneční soustavy. Tady, pěkně jako v mrazničce, čekají a obíhají miliony kometárních jader, z nichž se nepravidelně některá z nich vydávají do centra sluneční soustavy. Důvody k tomu mohou mít různé, ať už jde o přímé srážky nebo odmrštění, rezonance s planetami či působení hmotnějších sousedů. Jádro se přiblíží ke Slunci a začne se vypařovat a vytvářet komu a chvost.

Jenže v soustavě CW Leonis je záření centrální hvězdy natolik intenzivní, že se začnou vypařovat všechna jádra komet v oblaku najednou.

Sluneční soustava má takovou zásobárnu ještě jednu -- mnohem dále, asi 100 až 150 astronomických jednotek od Slunce se rozkládá Oortův oblak komet, kde jsou podobných kometárních jader miliardy.

V posledních letech identifikovali vědci více než padesát hvězd, kolem nichž existují planetární soustavy. Zatím se však nepodařilo prokázat soustavu podobnou té naší, Sluneční. Pozorování CW Leonis naznačují, že by taková mohla existovat. Ekvivalence mezi Kuiperovým pásem a oblakem vodní páry u CW Leonis je téměř jistá. Na plnohodnotnou planetární soustavu je IRC+10216 moc stará a moc hmotná. Jenže to my asi stejně nikdy nezjistíme. CW Leonis je totiž přes 500 světelných let daleko.